Výstavy

2017 MEZI POLI, Galerie Prokopka, Praha 16.05.2017

Úvodní slovo Mgr. Petra Příkazská

… ještě jednou Vás vítám na vernisáži obrazů a kreseb Petry Marečkové – Malinové, malířky, jejíž tvorbu s napětím sleduji již pěknou řádku let. Poprvé jsem se o její existenci dozvěděla od jejího profesora na akademii výtvarných umění – Jiřího Sopka, kterého jsme přijeli navštívit hledajíc malíře, kteří pracují s intenzivními barvami a zároveň jsou bytostnými malíři.

Petra takovou malířkou byla, na tehdejších plátnech modelovala – záměrně používám toto slovo, protože hutné pasty barvy vrstvené a hnětené do mohutných objemů připomínaly více sochy a plastiky, které dříve dělala jakožto studentka Hořické sochařské školy – figury postav, které procházeli nějakým utrpením, prolamovaly se do jiného světa. Z obrazů byla cítit touha po vyjádření pocitu úzkosti ale zároveň i víry v spirituální podstaty bytí.

Kromě této pociťované a intenzivně prožívané spirituality byl pro ni důležitý kontakt s materiálem, ke své práci potřebovala a stále potřebuje pracovat s hmotou, dotýkat se jí, hníst (pokud možno přímo) a velkoryse vrstvit pastu barvy – která je, kromě plátna jedinou skutečnou složkou obrazu. Vše ostatní je iluze či zdání. Petře však nikdy nešlo o vytváření rafinovaných iluzí či vytvoření vlastního subjektivního – umělého – světa umění. Šlo ji o zachycení podstaty, která může být poeticky romantická a po jejím smyslu je možné pátrat podobně jako Fridrich Wilhelm Schelling, který věřil, že to „Co nazýváme přírodou, je báseň, která je uzavřena do tajného zázračného písma.“ Spíše však je hluboce tajemná, přesahující a pohlcující. Není Petřino zaujetí prchavým detailem, světlem rozptýleným v nehmotném oparu právě tou správnou cestou? Vždyť…

Smrtelné se tělo odedávna mění

Rumělka a zlato nesmířeny s tím

Lze snad proniknout ke stvoření všeho

Jak to zpodobniti jedním znamením /obrazem?

 

Neví to ani čínský kaligraf, který napsal tyto řádky, neví to ani nikdo jiný, ale Petra se každopádně vydala na cestu hledání. Hledání svého obrazu, který si nese od počátku v sobě. Obrazu, k němuž se pracně probojovávala přes mnoho figur, postav, předmětů a kterému je snad stále blíž.

Pro Václava Boštíka obraz pozbýval smyslu, pokud v něm nebyla obsažena a zaznamenána pomyslná cesta, kterou při jeho stvoření prošel. Stejně tak i pro Petru je každý obraz především tvrdou prací sama na sobě, bojem s hmotou, která má svou hlavu a vzpírá se vůli, prknu, štětci, původní představě. Petra tento boj s radostí přijímá. Chce tvořit v souladu s přírodou a podobně jako ona – přirozeně a trpělivě –  z dostupných materiálů, pomocí vrstvení a následného stírání, jež připomíná proudění vody, které omílá břehy a deštěm vyrývá stružky na cestách. Jednotlivé vrstvy prknem strženého jílu, který pro sebe nedávno šťastnou náhodou objevila, spolu s hroudami suchého drolivého popela /kontrastující s poddajnou hmotou bláta/a minerálními pigmenty, jsou toho důkazem.

…a já mám radost, že boj s hmotou a sama se sebou nevzdala, a my zde můžeme vidět skvělá díla, v nichž je zachyceno její vidění, myšlení a pokora k mocné síle, podivuhodné kráse a hlubokému tajemství přírody. Kromě toho dnešní den se můžeme také zaposlouchat do jejích zvuků, které speciálně pro tuto příležitost Petra nahrála u potoka Trotinka a které pak následně upravil Petr Mareš alias dj. Neutrino.

Díky.

 

PP

16. 7. 2017 v Praze

Petra Příkazská

2017 MEZI POLI PLAVE, Galerie Katakomby, Brno 13.04.2017 – 06.04.2017

Úvodní slovo Petra Příkazská a Petr Pokorný.

2016 MEZI POLI PLAVE, Café bar Náplavka Hradec Králové 03.12.2016

Úvodní slovo Mgr. Petra Příkazská

Fragmenty krajiny, zachycené jílem, popelem, pigmentem či grafitem. Materiál, který z krajiny vzešel, stal se médiem a promlouvá dále, zachycujíc její křehké okamžiky. Rytmy kmenů stromů, měnící se oblaka, chuchvalce trav, struktury polí, hladiny vod, paprsky zachycené mlhou…

Malba je interpretací. Cílem není zamlžovat, nýbrž hledat skryté, odkrývat zamlžené. Obrazy otevírají prostor pro diváka, skulinu, do níž může vklouznout, aby se mohl nechat unášet.

2016 Krajinou..., Galerie Kulturního domu města Holic (s dcerou A. Malinovou) 02.04.2016

Krajinou...

Úvodní slovo Petra Příkazská 

očima malířky i očima malé Anežky, která tužkou hravě vykouzlí drobnosti, jež nám připomenou kouzelný svět dětství. Dobu kdy jsme nemuseli hledat nápovědu, co je co, a kruh s čárkou pro nás byl nejen balónek, ale třeba pejsek nebo tatínek.

Dospělí vidí jinak, ví jak má co vypadat a ví, jak věci fungují. Všechny tyto znalosti však jsou při malovaní zbytečné. Nezbývá než se spolehnout na cit a třeba sáhnout k neobvyklým postupům.

Petra Marečková tedy tvoří z materiálů, jež jí nabízí krajina v okolí Račic nad Trotinou. Bere mazlavou jílovitou půdu a popel, který se zvolna při dešti vpíjí do černého dna ohniště, a maluje. Používá hlínu, která sama o sobě není ničím a přesto je tím nejzákladnějším, z něhož vše počíná a roste.

Před oči nám vyzdvihuje snové krajiny utkané z přírodních detailů, vybledlých uschlých trsů stébel, zamotaných lián. Zajímá ji rytmus kmenů, struktura pole. Modré plochy připomínají neustále se měnící oblaka či chvějící se vodní hladinu.

Nechává prostor divákovi, aby mohl snít, domýšlet a stvořit svět vlastní, plný vzpomínek a nápadů. Návštěva výstavy tak může být procházkou do dosud nepoznaných míst. Nemusíme rozumět tomu, co vidíme, neboť obrazy tu nejsou od toho, aby byly pochopeny, ale aby byly viděny, prožity. Je to stejné, jako když kráčíme krajinou: nemusíme být geology či dendrology, abychom se cítili dobře a věděli, že sem patříme.

Krajina Petry Marečkové obydlená tvory a tvorečky Anežky je výzvou k výletu do neprobádaných končin.

Malířka Petra Marečková (1975) studovala v ateliéru malby u Jiřího Sopka na Akademii výtvarných umění v Praze. Od expresivních figurálních obrazů plných vypjatých emocí a citů přešla k pozorování proměn přírody, oblohy a krajiny. Není na to sama, parťáka jí často dělá dcera Anežka (2007).

Václav Rabas, jeden z našich nejvýznamnějších krajinářů mladého Československa kdysi napsal:

Kus pořádné skály tu není široko daleko, žádný přirozený monument, k němuž by se pojil dávný mýtus, ani na velkou vodu nenarazíš: nic velikého neuzříš na své pouti krajem. Ani rozlehlé roviny, ani mohutné hory. A přece pro dlaň nejchudšího, nejvšednějšího syrového kousku země naučil ses milovat zemi celou. Pro kámen u cesty představu hor, pro mlýnskou strouhu velebné toky řek, pro černou hlavici sosny nad pěšinou všechna tajemství pralesů, pro hrst oranice všecky kroky, žízeň i pot rodu, pro obraz nebe ve studánce pak celý nesmírný svět.

2. 4. 2016 Petra Příkazská

2015 "Taková malá výstava", multikulturní prostor Náplavka Hradec Králové 01.08.2015

Úvodní slovo Petra Příkazská

Srdečně Vás zdravím na vernisáži Takové malé výstavy, kterou se Petra Marečková, po několikaleté odmlce vrací k malování, tedy lépe řečeno k vystavování na veřejnosti, neboť malovat a hlavně skicovat a kreslit nikdy úplně nepřestala. Malování totiž pro Petru není nějaká kratochvíle, ale bytostná potřeba a nástroj, jenž jí umožňuje proniknout do míst, která by jinak zůstala nepovšimnuta, zmizela by jako prchavý okamžik, na něž si později ani nevzpomeneme, jakoby ta chvíle ani nikdy nebyla. Řeklo by se, že maluje jen „imprese“ dojem, ale není to náhodou základ vnímání života, který žijeme a který do paměti ukládáme právě jen pomocí dojmů? Smysly a rozumem je každý z nás upravuje, tak aby zcela samozřejmě a mimoděk zapadly do našich předem vytvořených vzorců. Umění má však moc tyto naše škatulky nějakým způsobem rozpohybovat, vyvést z rovnováhy. Musíme to však vidět, což bohužel není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, neboť prožívat a radovat se z viděného je dar. Je to svým způsobem jistý druh meditace.

Již více jak 100 lety mnichovský architekt, designér, teoretik a průkopník abstraktního umění August Endell napsal:

 Kdo se dokáže odevzdat svým vizuálním dojmům beze všech asociací, bez jakýchkoli postranních myšlenek, kdo si jen jedinkrát uvědomil působení forem a barev na city, nalezne v něm nevysychající pramen výjimečných a netušených prožitků. Vpravdě se tu otevírá nový svět. Událostí v životě každého člověka by měl být okamžik, kdy v něm procitne porozumění pro tyto věci. Je to jako opojení, jako nepříčetnost, která se nás zmocní. Hrozí nám, že nás radost zničí a přemíra krásy zardousí. Kdo to neprožil, výtvarné umění nikdy nepochopí.

K tomu, abychom ho pochopili a prožili, není potřeba znát veškeré podrobnosti autorčina života, nepomohou nám ani informace o jejím vzdělání. Nakonec stojíme každý před uměleckým dílem sám. Zkusme se tedy nechat okouzlit právě prostotou, která je dnes tak vzácná. Stále očekáváme zábavu, informace nebo hledáme úporně smysl. Těkáme od ničeho k ničemu a nejsme schopni se zastavit a vnímat čistou krásu okamžiku. Zkusme to alespoň zde – máme k tomu jedinečnou příležitost. I zdánlivé „nic“ nás může obohatit. Přinést vnitřní klid – bude-li naše mysl jako rozbouřená hladina, nic nepochopíme. Ztišme proto svou mysl, nenechme ji ovládat předsudky a vlastními předem vytvořenými představami. Podaří-li se nám to, zjeví se nám nové prostory, nové světy, v nichž lze třeba i najít řešení, životní sílu a inspiraci. Zastavme se a vnímejme. Krása je na dosah.

Chápu, že dnes, na vernisáži, má slova mohou těžko nalézt naplnění, ale přijdete-li kterýkoli jiný den, bude Vám odměnou až mystická krása a jednoduchost. Nechte ji k sobě promlouvat.

31. 7. 2015 Club Náplavka

Petra Příkazská

 

2011 Krajina, Galerie U Klicperů, Hradec Králové 19.02.2011

Úvodní slovo Mgr. Petra Příkazská

Vážené dámy, vážení pánové, 

… děkuji za slovo, které snad nebude příliš dlouhé neboť nerada bych se dnes zapletla do světáckých frází o geniálních výstřednících, kteří šokují diváky svým fascinující schopností stavět věci do iritujících souvislostí, a také je pro mne velmi nesnadné hodnotit tvorbu autorky, kterou mám velice ráda, a jejíž obrazy mohou k citlivému pozorovateli hovořit svým vizuálním jazykem i bez jakéhokoliv vysvětlujícího komentáře.

Přesto alespoň krátce, neboť cesta, kterou Petra Marečková během posledních deseti let urazila, je přinejmenším zajímavá - plná zvratů, mizení i návratů. Na AVU upoutala nejen svého profesora Jiřího Sopka svým malířským talentem a energií, s níž tvořila robustní figury mystických postav i ztroskotanců. Rozhořčenost, bojovnost ale také nejistota ranných prací se postupně vytrácela a po jejím nedávném odchodu z města mizí zcela.

Petra radikálně zavrhla ulice, byty i ztichlé předsíně městských bytů, v nichž byl středobodem všeho člověk a svět jeho myšlenek, vzpomínek a vztahů, aby nalezla vnitřní klid v otevřené krajině, kterou neustále pozoruje a fotí. Nahromaděné fotografie se pak stávají volnou předlohou rozměrných téměř monochromních pláten. Dřívější divokou barevnost vystřídala bílá se všemi jejími odstíny jako symbol ticha a harmonie.

Ve své tvorbě se nedrží žádného předem stanoveného konceptu, jemuž by se podřizovala. Maluje citem a řídí se pouze momentální inspirací. Ačkoli k plátnu přistupuje velice živelně a intuitivně, přesto poctivě a důsledně znovu a znovu přepracovává každý detail. Stále bojuje s hmotou barvy, kterou nabírá přímo z plechovek a pomocí štětce, rukou a v poslední době stále více obyčejných malířských válečků ji vrství na plátno. Vzniká tak rytmická struktura, z níž prosvítá horizont zimní krajiny.

Malba je svébytným světem, a pro Petru Marečkovou je nejen bytostnou potřebou, ale také jakýmsi nástrojem, jenž jí umožňuje proniknout do míst, která by jinak zůstala skryta. Podobně jako se astrofyzik pokouší formulovat principy vesmíru, biolog rozluštit záhadu genetiky a poodhalit tak dosud nepoznanou krásu fungování přírody, tak Petra Marečková odkrývá dosud neviděné, zviditelňuje nepostižitelné a nepojmenovatelné. Abstrakce a krajiny jsou jí jedinečnými prostředníky …

 

Neboť slovo znám

a řeknu ti poselství

a budu ti opakovat slovo stromu

a šepot kamene,

vzdychání nebes se zemí,

propastné tůně s hvězdami.

Znám blesk, který neznají nebesa,

Slovo neznámé lidstvu…

 

To je psáno v Ugaritských tabulkách, ale i beze slov v plátnech, která zde můžete vidět.

19. 2. 2011

Petra Příkazská 

2005 Romantický horror, Galerie U prstenu, Praha 03.10.2005

Kolektivní výstava, úvodní slovo J.X Doležal.

2005 Růžovka, Galerie Fons, Pardubice 08.07.2005

S Markétou Korečkovou, úvodní slovo Jan Steklík 

Dámy a pánové,

Ema má maso. Máma má mísu. Marečková má Korečkovou. Korečková má Marečkovou. Ve škole měly stejné stužky. Růžovky. Ty je zřejmě přivedly k této výstavě. Růžovka je houba. Jeden anglický mykolog říkal, že jedlé houby jsou ty, které jsou nejméně jedovaté. Anglický skladatel John Cage byl také houbař. Během jedné besedy o umění v Praze byl prý pozván na houby do Plzně a tam odjel. Napsal kdysi: „ Zvuky, které slyšíme jsou hudba.“  

Zkusme si to převést na tvary a barvy. Přeji dobrou chuť na Růžovkách. Konec konců ňadra jsou také houby. Rozrůstají se všude kolem lákaje houbaře. Tak pojďme sbírat. Po hudbě.

                                                                                                                                                                Jan Steklík

2005 STOPY ZÁPASU gesto a exprese, GMU Hradec Králové 23.06.2005

Kolektivní výstava, úvodní slovo Martina Vítková a Petra Finfrlová

2005 Lucky A12, Divadlo Karla Pipicha 03.05.2005

Výstavu uvedl Josef Vomáčka

2006 Obrazy= záznamy, Galerie Foma, Hradec Králové 03.01.2005

Úvodní slovo Mgr. Petra Příkazská Finfrlová

Vážené dámy, vážení pánové,

jsem potěšena, že Vás mohu přivítat na zahájení výstavy Obrazy = Záznamy Petry Marečkové, kterou zde vítám, a dovolte mi nejprve uvést slečnu Terezii Kolínskou, jež v úvodu přednese I. větu „Molto sosenuto“ ze svity G moll Maxe Regera. 

Nyní je mou milou povinností pronést pár „zasvěcených“ slov o tvorbě mé kamarádky, mladé malířky, která po absolvování pražské akademie před více jek šesti lety urazila notný kus cesty. Možná si někteří z Vás vzpomenou na výstavu v baru Hogo Fogo (2001), kde byly k vidění až brutálně expresivní figury temných barev, nebo na obrazy mraků a andělských bytostí v Cuba Libre (2003). Od té doby se mnoho změnilo.

Je zde mnohem víc naděje a příslibu do budoucna. Objevuje krásy našeho světa, hledá neznámé dálky v jediném květu, v cestičce vinoucí se úvozem i kopřivách rostoucích ve škarpě. Nezajímá ji však pouhá idyla, naopak, velice citlivě reaguje na stále reálnější hrozbu ztráty krajiny jako životně důležitého elementu.

Zdobíme si své domovy, aby nám bylo domy, co možná nejlépe, aby nám ostatní mohli závidět. Mnozí z nás však tuto péči omezují pouze a právě jen na svůj dům či byt, jakoby krajina, v níž jsme vyrostli, nebyla hodna stejného zájmu a láskyplné péče. Ke své krajině se chováme s citem bezohledného prospektora a chamtivého zlatokopa. Z polí a luk se stává pouhý materiál, který jde výhodně zpeněžit a který je tu jen proto, abychom měli kde stavět silnice, sklady, skládky a spalovny, kde proletí komínem tisíce tun dovozového odpadu od našich evropských sousedů. Z úrodného zelného pole, za pomoci tučných finančních pobídek, se stane fabrika, z níž možná za pár let zbudou jen ohyzdné prázdné haly.

Petra nejraději pracuje v cyklech. Místo velkých formátů volí sérii menších pláten s jednotlivými sekvencemi děje. Před očima se nám začíná odvíjet příběh složený z jednotlivých políček podobných filmovým okénkům. Podle fotografií maluje své vzpomínky na milovanou babičku, na jarní výlet do Železných hor, na smutnou krajinu s továrními komíny. Kočku Elišku nechá plížit vysokou travou pročesávanou letním větrem a Temelín proměňuje v oblačný přízrak na horizontu, pod nímž se louka rozpadá na několik nesourodých kusů. Zdánlivá romantika s kolouchy je spíše předzvěstí blížící se bouře. 

Téměř pravým opakem jsou obrazy skromné idyly u kuchyňského stolu s květinovým ubrusem, který zkrášluje a zútulňuje obydlí. Stále kvetoucí louka prostřená v místech, kde často pobývá radost, smích a štěstí, ale též smutek i pláč. O čem asi přemýšlí babička, když si zakrývá obličej před všetečným objektivem? Květina na lednici svou nehmotnou aureolou představuje naději, ratolest v zobáčku holubice utrženou v dosud neznámé zemi a temný obraz na stěně je oknem do země za zrcadlem, kam nás Petra Marečková právě zve na návštěvu.

Petra Příkazská

2004 Jaro 2004, Galerie ABM, Hradec Králové 06.05.2004

Úvodní slovo Mgr. Petra Příkazská Finfrlová

Milí hosté, 

srdečně nás vítám na slavnostní vernisáži výstavy Petry Marečkové Jaro 2004. Jsem skutečně ráda, že můžeme opět vidět nejnovější plátna malířky velkorysého až chlapsky robustního projevu, která je v tomto, někdy až příliš poklidném městě, zjevením. Ve zdejších končinách není mnoho umělců tak živelně a intuitivně přistupujících ke stojanu. Petra ve skutečnosti žádný nemá a tvoří klečíc na podlaze jednoho malého pokoje obklopena, zajata svými rozmalovanými obrazy. Stále hledá a bojuje s hmotou barvy, někdy vítězí, jindy je to plichta. Barvu nabírá přímo z plechovek a bez servítek ji vrství na plátno.

Její tvorba je stále plná protikladů a překvapení. Co tedy přineslo letošní jaro či co naopak odnesla zima? Pryč je temný fantomatický podtext předchozích obrazů. Temné zamřelé močály vyschly a strhaní lidé odešli. Místo nich je tu cítit nové nadechnutí. Je to probuzení po studené beznaději zimy. Sasanky, podběly, kopřivy i lepkavé žlutozelené listy stromů hlásí příchod doby toulání, volání, halekání, hledání a nalézaní, doby mladosti, času nadějí, síly a radosti.                       Bohyně Flóra každým krokem už zase rozsypává nádherné barvy a vůně do cesty.

V jednom ze svých dopisů krásně vystihl úžasnou atmosféru předjaří a jara Jindřich Prucha: Už to v korunách hučí a lese duní živelným hnutím. Veliká bytost se probouzí a prvně zhluboka vzdychla. Těmi dechy sbírá síly k veliké roditelské práci. Země poprvé zavoněla, jeden z minulých dnů. Teď teprve nastává v přírodě něco ohromného, před čím člověk cítí svou ubohost. Zápas dvou podstat, klidu a života. Hučí to v koruně našeho velikého ořechu, jako z velikých varhan, od temných hloubek do kvílivých výšek. To je doprovod onoho zápasu.

Petra to cítí. Jeden zdánlivě bezvýznamný výlet se jí stal podnětem pro celý cyklus obrazů malovaných pouze čtyřmi barvami. Když jsem se ptala, proč fialová, řekla, cestou lesoparkem: „Podívej na tu cestičku je snad hnědá nebo šedá?“ Nebyla, byla fialová. Stmívalo se. Vypadalo to, jako kdyby ve velké tiskárně, která nám otiskuje výjevy do paměti, docházela žlutá barva. 

6. 5. 2004 Galerie AMB, Sbor kněze Ambrože

Petra Příkazská Finfrlová

2004 Jaro 2004, Alternatiff bar, Praha 04.02.2004

2003 Kresby, Cuba Libre, Hradec Králové 25.11.2003

Úvodní slovo Mgr Petra Finfrlová

Vážená shromážděná společnosti,

srdečně nás vítám na slavnostní vernisáži výstavy mladé hradecké malířky Petry Marečkové.

Už je to téměř 4 roky, co uchvátila návštěvníky baru Hogo Fogo svými plátny, na nichž doslova z barev uhnětla neuvěřitelně živé masivní figury, přízraky jak z Otrandského zámku Horace Walpolea či tragické postavy z Dostojevského.

Avšak po tomto úspěchu jakoby se po ní zem slehla. Během posledních let dělala všechno možné - prodávala pizzu a točila zmrzlinu v nejmenovaném hypermarketu. Od nepochybně perspektivní kariéry ji zachránilo její rameno, které odmítlo jednoho krásného dnes spolupracovat. Pak prodávala oděvy a kdovíco všechno ještě. Čím dál tím více se jí začínalo zdát, že nemá smysl cokoli vytvářet. Naštěstí před nedávnem vstoupil do jejího života jistý ML, který ji zachránil před úplným zmarněním, tím že ji pořádně verbálně nakopnul a nasměroval ji tak zpět k tomu, co umí nejlépe a k čemu ji to i přes všechny nezdary stále táhlo - k malbě. Díky tomuto včasnému zásahu (asi tak za minutu 12) tu můžeme vidět, co by jinak zůstalo skryto někde na půdě a nebo dokonce vůbec nevzniklo.

Tak jako její život je i její tvorba plná protikladů a překvapení, odráží se v ní také její rozkolísanost a vysilující hledání. To, co ji pohání je snaha nalézt pomyslný střed, něco, k čemu by se dalo upnout, něco, co by dávalo životu smysl. Dodat řád moři chaosu, vytvořit bezpečný úkryt v nebezpečí. Její díla jsou plna víry, mystika a symbolů. Je to cesta, hledání i zápas o místo na Slunci. Robustní až mužský projev a způsob vidění jsou jen ochranou - mimikrami, neboť za zdánlivou silou a energií se skrývá křehká duše plná úzkosti a strachu. Stejně jako ona jsou její postavy zužovány pochybnostmi, jejich tělesnost prudce kontrastuje s touhou po splynutí.

Velkorysé, rozmáchlé, nevykalkulované, upřímné, silně expresivní to jsou přívlastky, jimiž by se dala stručně charakterizovat Petřina tvorba, která je v tomto, někdy až příliš poklidném městě, zjevením neboť tu skutečně není mnoho malířek takové vitality. 

S úlevou mohu říci – „Konečně je zase zpět“.

Hasta la vista Terminátore, píše Milan Langr v dopise adresovaném Petře.

25. 11. 2003 Cuba Libre

Petra Finfrlová

2003 Galerie Na hvězdárně, Hradec Králové 03.10.2003

2000 Magie barev, GMU Hradec Králové 01.05.2000

Kolektivní výstava.

Úvodní slovo Martina Vitková

1999 Galerie Na mostě, Farmaceutická fakulta UK, Hradec Králové 01.05.1999